Tomáš Slavata | Vaše ohlasy

Dobrý den, 2010
omlouvám se, nevím, jak začít, aby mail nevyzněl hloupě.
Dnes jsem náhodou objevila Vaše stránky a moc mě Váš příběh a odvaha dostala, to smekám.Tak jsem Vám jen chtěla napsat, že Vám fandím, držím pěsti, přeju všechno dobré a vždycky na všechno dost síly
S pozdravem Zuzana

Dobrý den Tomáši, 2010
včera jsem si v Mladé frontě přečetla článek o Vás, a pak si pročetla Vaše stránky - jedním dechem. Máte tam větu - pokud máte jakékoli dotazy či cokoli jiného na srdci, ozvěte se mi! Mám něco na srdci. Díky za inspiraci, jste úžasný člověk. Přeju hodně štěstí ve všech Vašich projektech. S pozdravem Alena
PS: Učím děti. Někdy nevěří, co všechno mohou dokázat, když budou chtít. Věřím, že jim váš příběh bude úžasnou inspirací. Ještě jednou - díky. Mějte se moc hezky.

Dobrý den nebo ahoj, omlouvám se, ani nevím jak jsem se dostala na Vaše či tvoje stránky, ale musím říct, že mají ve spoustě věcí pravdu. Sama procházím pro mě nelehkým obdobím, ale v poměru co píšeš tak si žiju jako královna.Škoda jen že se na internet nedostanou všichni lidé a hlavně ty, kteří by si tyto stránky měli přečíst, pochybuji, že se takový lidé dostanou na net či umí s ním pracovat. A myslím, že něco takového by jim rozhodně pomohlo. No nic hlavně jsem ti chtěla říct, že ve spoustě věcí s tebou souhlasím a je fajn pokud ty stránky někomu pomohou.

Ahoj, 2009
jen bych Ti chtěla touto cestou popřát hodně štěstí do budoucna a "poplácat Tě po rameni" za tu šílenou anabázi, kterou jsi úspěšně a ve zdraví přestál. Sama docházím už nějaký ten rok do kojenenckého ústavu v Karlových Varech a zabývám se náhradní rodinnou péčí, takže tak nějak tuším, čím sis musel projít. Často je to boj s větrnými mlýny... Máš můj obdiv. Hodně zdraví, štěstí a úspěchů Tobě i klukům přeje Domča

Ahojda, 2009
nejdříve jsem tě objevila v článku a pak jsem se koukla na tvé stránky a zůstala jsem jen koukat s otevřenou pusou. To co jsi udělal, je hrozně moc hezký, obdivuji tě a myslím že musíš být moc silný a zároveň faakt skvělý člověk. Víš každý se v životě asi s něčím pereme a já opravdu obdivuji lidi, kteří ještě mají sílu pomáhat druhým. Asi je kupa holek a lidí co ti toto píšou a je m i jasný, že neodepisuješ každý a tak tomu asi i rozumím. Každopádně jsi moc sympatický a velmi ráda bych tě poznala osobně a třeba i nějak pomohla dalším dětem. V příloze ti posílám své fotky. Jmenuji se Klára, pocházím z Krkonoš ale již pět let žiji v Praze. Pracuji jako asistentka managementu na velké finanční společnosti a jsem takovej malej neposeda co musí pořád někde něco podnikat aby měl život smysl víš?? Přeji ti krásný den a co dodat fandím ti Klára

Ahoj,...nebo spíš možná dobrý den. 2009
To dobrý den ne kvůli věku ale z důvodu že smekám a obdivuju. Zní to možná hloupě, ale přečetla jsem si o Tobě článek, resp. Tvůj životní příběh a ...nevím co říct, jak to vyjádřit. Asi by jsi hned argumentoval, že je to normální, to co jsi udělal. Ono to normální asi je, ale dnešní společnost, která je lhostejná vůči okolí, by si něco takového, jako jsi udělal Ty, asi ani nedovede představit...
Kluci, držím vám pěsti Wendy

Milý Tomáši, 2009
máte můj obdiv, jste frajer, co jste všechno dokázal.
Často sleduji na internetu pořad Táta jako máma a moc si Vás vážím.
Pracuji jako učitelka a vidím, kolik dětí se nachází v těžké životní situaci, bohužel ne každý, má takovou rodinu, jako vaši kluci.
Přeji Vám do roku 2009 hodně síly, zdraví a štěstí.
Moc Vám fandím, Katka

Dobrý den, 2008
podruhé smekám. Čirým omylem jsem si o víkendu koupila Hospodářské noviny v domnění, že jsou Lidovkami. Ale víkendová příloha s Vaším profilem mě podlomila kolena. Tolik mě potěšila na duši, že jsem se osmělila a touto formou skládám poklonu za nevšedně charakterní postoj k osudu.
Děkuji, je to bezva a veselé Vánoce Halina

Zdar. 2008
Já jsem ti prostě musel napsat! Dneska se ke mě dostala příloha HN Víkend a přečetl jsem si tam o tobě článek. Ani nevíš, jak jsem byl nadšený z toho, co jsem se tam dočetl. A nejen za to jak jsi někomu pomohl při tom závodě! Ty musíš být úplně úžasný člověk a fakt tě dost obdivuju za to, cos pro ty kluky udělal. Hned sem si musel najít tvoji stránku na netu a přečíst si, jak to s tím vůbec bylo Sám o sobě si myslím, že mám taky podobný vztah k mladým klukům a holkám a mám strašně moc mladších kámošů, kteří mají rádi sport a snažím se je v tom podporovat. Sice se na mě občas lidi dívají blbě když se du projet na bajku s o dost mladšíma klukama, anebo s nima du hrát fotbal, ale ja jsem fakt strašně rád, že ti kluci mě mají za takový nějaký "vzor" a díky mě je třeba baví ten sport mnohem víc. Už se mi tak povedlo několik takových přesvědčit, aby začali v nějakém oddíle atd. A když vím že dřív to byli takoví šulci co třeba i ve 13 kouřili a jen seděli u compu, tak z toho mám fakt dobrý pocit. A tys měl asi podobnou touhu ty svoje synovce přivést ke sportu a vytáhnout je z toho děcáku a je mi jasné že to taky nebylo úplně jednoduché a že se na tebe kvůli tomu někteří lidi dívali skrz prsty a říkali si proč to ve 20 letech chceš. Ale jsem strašně rád že se ti to povedlo a díky za to. Přemýšlím, jestli bych něco takového dokázal taky, ale u tebe to asi bylo podpořené tím, žes měl asi horší podmínky ve svojí rodině atd. Každopádně si borec a už teď si můžeš říct, že jsi toho dosáhl mnohem víc než spousta lidí za celý život. Já se s tebou asi v profesionalitě sportu nemůžu srovnávat (jezdím orienťák na kole, jestli ti to něco říká - www.mtbo.cz, a jsem spíš takový univerzál a vystřídal jsem už hodně sportů), ale vím, že sport mě nikdy bavit nepřestane a doufám, že se zase trochu změní doba a sport nebude mezi mladýma upadat, protože mě se fakt zdá, že v dnešní době na to ty děcka tak obecně kašlou mnohem vic, než dřív. Třeba kámoš, co trénuje zlínské žáky v hokeji, mi říkal, že před 10 lety mu do přípravky došlo 60 děcek a půlku musel odřeknout a teď mu jich tam příjde 15 a musí vzít úplně všecky. A tobě teda přeju taky ať i ve vašem oddíle vychováš spoustu dobrých atletů, ať se daří tobě a taky tvojim klukům. Fakt věřím že díky tobě budou mít stokrát lepší život.
Tak se měj a zdar

Ahoj Tomáši,2008
asi to bude znít bláznivě (ani já sama to nechápu), ale rozhodla jsem se napsat ti tento e-mail. Dnes jsem si přečetla článek, který o tobě vyšel v příloze Hospodářských novin a dostala jsem nepopsatelnou touhu sdělit ti pár věcí. Neumím to popsat, prostě mě přemohlo jakési nutkání, které když se na tím zamyslím, zní naprosto neuvěřitelně, ale musí to ze mě prostě ven . Třeba tento e-mail ani nedočteš do konce, každopádně za pokus to stojí. Tak tedy, přiznám se, že do dnešního dne jsem tě i přes tvé nepopíratelné úspěchy v podstatě ani neznala (teď jsem si to možná pokazila už v úvodu ). Dění ve sportovní oblasti zas až tak nesleduji. Každopádně, když jsem četla tento článek, nevěřila jsem pomalu svým očím. Nevěřila bych, že může na světě existovat tak hodný a naprosto nesobecký člověk. Nerada bych, aby to vyznělo, že ti chci nějak lichotit. Jen píšu to, co objektivně vidím (v tomto případě tedy spíš čtu . Sice tě neznám osobně, ale strašně moc si tě vážím za to, jaký jsi, co jsi v životě dokázal, za tvoji odvahu poprat se tzv. se životem a za všechno to, čím jsi si dosud prošel a co děláš pro ostatní lidi. Zdá se mi to až neuvěřitelné. To, že jsi se musel tak mladý sám postavit na vlastní nohy, že jsi sám nepropadl alkoholu či drogám nebo něčemu podobnému, že bys chtěl mít šťastnou a fungující rodinu, ačkoli a možná právě proto, že jsi bohužel neměl takové zázemí jako jiné děti, že jsi se rozhodl a nakonec se ti i podařilo vzít si z dětského domova své synovce a staráš se o ně a spousta a spousta dalších věcí, to všechno ve mně vzbuzuje velký obdiv k tobě. Dokážu se trochu vžít do tvých pocitů. Ke mně život také nebyl vždycky velkorysý. Už jako malá jsem si rodičů moc neužila. Respektive mámy, protože tátu jsem bohužel nikdy nepoznala. Ne že by už nebyl na živu, ale mamka mi ho dlouhá léta tajila a když jsem se nakonec ve svých zhruba dvaceti letech dozvěděla, o koho jde, bylo už asi pozdě. Pokoušela jsem se ho sice sama kontaktovat s nadějí, že bychom se mohli alespoň poznat, v jeho případě ovšem nebyl zájem. Takže jsme byly s mámou samy. I když jak se to vezme, v podstatě ani moc nebyly, protože mamka pořád pracovala, aby nás vůbec uživila. Vychovávala mě tedy spíš babička s dědou. Na toto období mám nejhezčí vzpomínky . Když mi bylo asi tak 6, máma měla vážný pracovní úraz. Doktoři jí chtěli amputovat nohu, pak se ale rozhodli, že se ji pokusí ještě zachránit. Nakonec se to sice podařilo, nicméně nikdy už to nebylo jako dřív. Máma ležela rok na lůžku, když už mohla chodit, měla obrovské bolesti, takže byla věčně nadopovaná prášky. A tak ubíhal jeden rok za druhým. Musela jsem se dívat na to, jak trpí, a nebylo pomoci. Navíc díky tomu nemůže už dvacet let pracovat, protože přesto, že chodí, nevydrží dlouho stát, ani sedět. Když jsem pak žila opět s ní, další ránu pod pás jsem dostala v podobě svého nevlastního otce. Je to člověk, který má dobré srdce, ale dřív měl také problémy s alkoholem a navíc, když se napil, byl strašně agresivní. Bylo to dáno především tím, že ho rodiče dali do dětského domova a on se chytil špatné party. Pak už se to s ním jen táhlo. Kolikrát mámu mlátil, rozbíjel nábytek a to vše před mýma očima. Strašně mi tím ubližoval a doslova jsem ho za to vše nenáviděla. Jenže máma bohužel stála při něm a nechtěla, aby ji opustil. Strašně jsem si přála být už dospělá a vymanit se z toho všeho. Nejhorší pro mě bylo, že jsem to neměla komu říct a kam jít pro útěchu. Jsem totiž jedináček a kamarádkám bych takové věci nikdy neřekla. Bála jsem se, že tím ztratím všechny přátele a budu úplně sama. Ani by mi to možná nevěřili, neuměli by si přestavit, že školní premiantka a v jejich očích „šprtka“ může zažívat něco podobného. Je fakt, že jsem se učila dobře. Bylo to to jediné, co mě drželo nad vodou. Chtěla jsem v životě něco dokázat a něco umět. Když mi bylo sedmnáct, přestěhovala jsem se k babičce a starala se o ni. Je to těžká diabetička. Tak jsme spolu bydlely pár let. Pak jsem odjela na rok do Anglie. Po návratu jsem si našla novou práci a začala navíc dálkově studovat VŠ, kterou jsem letos na jaře konečně dokončila . Jelikož nejsem z Prahy ale z Kladna a každý den musím do Prahy dojíždět za prací, byl to chvílemi docela nápor. A aby toho nebylo málo, přibyly další starosti s rodiči. Zjistila jsem totiž, že mají dost velké dluhy a v podstatě jim hrozí, že skončí pod mostem. Byla jsem z toho zoufalá. Nedokázala jsem to přehlížet, tak jsem šla do banky a vzala si čtvrtmilionový úvěr, abych to za ně zaplatila. Postupně to teď splácím ale hřeje mě pocit, že jsem se na ně nevykašlala a že se snad z toho nejhoršího dostali. Na druhou stranu mi tyto životní trable, jestli se to tak dá říct, i hodně daly. Dnes už vím, že se dokážu postarat sama o sebe, že se dá řešit i zdánlivě neřešitelné a že není těžké upadnout, ale vstát a jít dál. Zjistila jsem, že všechno špatné je vždycky pro něco dobré, a snažím se víc si vážit některých věcí a umět se radovat i z maličkostí (teď to asi zní jak z nějaké příručky typu: Jak být šťastný , ale fakt to tak je). Stejný pocit mám z tebe. Po všech těch úskalích, která tě potkala, jsi nezanevřel na život a vždycky jsi se otřepal a šel dál. To dokáže málokdo. Hrozně se mi líbí to, jak se snažíš dobře vychovat a vést své synovce. Vždycky jsem si říkala, jestli budu jednou dobrou matkou. Jsem totiž člověk, který potřebuje v životě fungující a hlavně šťastnou rodinu. Možná je to také tím, že jsem ji sama v dětství neměla, možná tím, že jsem znamením rak (a jak známo, raci tíhnou k rodinnému zázemí ), kdo ví. Každopádně vím, že moje budoucí rodina, je pro mě v životě to nejpodstatnější. Nechci se honit za kariérou a trávit dny a noci v práci. K čemu mi to bude. Samozřejmě je pro mě práce důležitá, musím v ní být šťastná a cítit se potřebná, nicméně pro mě rozhodně není na 1. místě. Člověk má život jen jeden, a proto by se podle mého názoru měl snažit, aby si ho užil co nejlépe a aby po sobě třeba něco hezkého zanechal. Nechápu třeba, jak se někdo může honit jenom za penězi a všechnu svoji energii vynakládat do toho, aby jich „namamonil“ co nejvíce. K čemu to je. Peníze jsou samozřejmě potřeba, co si budeme povídat, bez nich to také nejde, ale k čemu nám jsou, pokud nejsme šťastní, nemáme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi nebo jsme nedejbůh třeba nemocní. Naprosto k ničemu. Ale nějak jsem se tady moc rozepsala a zafilosofovala a v podstatě úplně ztratila nit k tomu hlavnímu, co jsem ti chtěla napsat. Ani nevím, proč ti tady popisuji svoje problémy a cestu životem, když tě za prvé vůbec neznám a ty mě, za druhé tě to vůbec nemusí zajímat a za třetí jsou to hodně osobní věci, které ani nikomu nesděluji. No, mazat už to asi nebudu. Třeba ti tím alespoň zkrátím čas někde v tramvaji (ale ty asi tramvají nejezdíš, co? ) nebo někde jinde. Každopádně, to hlavní, proč ti vlastně píšu, jsem tak trochu shrnula už na začátku. Chci, abys věděl, že ti strašně moc přeji, abys byl v životě šťastný, aby ti bylo opláceno všechno dobré, co jsi pro ostatní udělal a děláš nadále, pevné zdraví a držím ti palce, aby ti vyšlo v životě všechno tak, jak si sám přeješ . Jo a ještě hodně lásky, ta je také jednou z nejdůležitější věcí v životě (alespoň tedy pro mě, přestože mám v tomto ohledu asi smůlu). Snad tě tento e-mail alespoň trochu potěší a omlouvám se, pokud jsem tě jím obtěžovala. Nemůžu si pomoct, musela jsem to napsat. Závěrem jen, nesnáším anonymy a jelikož já mám oproti tobě určitou výhodu, že vím, koho si za jménem Tomáš Slavata můžu představit , tak mi nezbývá než vystoupit z davu a na oplátku se také přestavit .
Hezký den,
Bára

Dobrý den pane Tomáši 2008
, zrovna jsem dočetla článek o Vás v časopisu víkend, který je přílohou hospodářských novin.Byla jsem tímto článkem hodně překvapena, překvapena Vaší odhodlaností se postarat o Vaše synovce, Vaší bojovností v nelehkém životě.Máte můj obdiv, aby si v dnešní uspěchané a sobecké době vzal někdo v takovém mladém věku, v jakém jste byl 2 děti a staral se o ně...to chce opravdu hodně velké a čisté srdce !!!!Proto mi dovolte, abych Vám i Vašim synovcům popřála v životě hodně,hodně štěstí, zdraví, lásky a celkové spokojenosti.Také samozřejmě přeji hodně sportovních úspěchu !!!Také klidné pohodové prožití blížících se vánočních svátků
S pozdravem ZUZKA

Ahoj Tomáši, 2008
doufám, že nevadí tykání...narodila jsem se 1980 stejně jako ty. Tvůj příběh je neuvěřitelný.
Brouzdala jsem netem a náhodou narazila na Tvé stránky a v tichosti se začetla......
Gratuluju.... to co jsi dokázal je neuvěřitelný. Mám 3. letého syna a vím kolik péče děti potřebují. Obdivuji to, pro co jsi se rozhodl a co jsi dotáhl do šťastného konce.
Držím palce ať Ti všechno vychází tak jak má.
Romana

Dobrý den Tomáši 2008, přečetla jsem si vaše stránky a mohu říct, že to co jste dokázal je nadmíru obdivuhodné. To určitě slyšíte od mnoha lidí, ale opravdu ze srdce mohu říct, že je to úžasné.Osobně jsem se setkala vždy u mužů s negativní reakcí při vyslovení přání, že bych chtěla adoptovat dítě z dětského domova a nikdy by mně ani ve snu nenapadlo, že muž dokáže to, co vy. Dokonce když člověk řekne a kdybych nemohla mít děti, tak ani pak by jsi nechtěl a mohu říct, že nikdy mně nebylo řečeno ano natož jé to je skvělý nápad. Proto si myslím, že to co děláte je opravdu skvělé. Přeji vám a klukům hodně splněných přání a vám osobně nadále mnoho sportovních úspěchů Ps:Škoda, jen že mužů jako vy není více myslím si, že ženy jsou v tomhle jiné,pak by nebylo tolik dětí v dětských domovech

Ahoj Tomáši, 2008
jen ti chci napsat pár písmen k tomu co jsem si o tobě přečetla.Je to docela síla,pěkná a zajímavá síla.Přemýšlela jsem o tom,jak hodně ti muselo bej mizerně,když jsi dokázal to co jsi dokázal.Pokud to teda není kvalitně udělanej inernetovej podraz s kvalitní fotomontáží.Pokud tedy ne,tak promiň a smekám.
Je zvláštní,že si tohle řešil ve věku,kdy lidi většinou zkouší,hledají, objevují nějakou tu "svojí"cestu.Rozhodně teda nejsou tak moc zodpovědný,hlavně proto,že ještě nejsou zralí.A je to tak přirozený.
Tobě bylo evidentně vzato kus dětství,byl jsi nucen "uzrát" dříve,než mi ostatní.Ale smekám před tím,že jsi dokázal udělat z nouze ctnost a takhle zahejbat se svým životem.A tím zahejbáním jsi dokázal narovnat minimálně dvě lidský utrápený duše.To je velká odvaha.Vím,o čem píšu.Tak ať ti to klape,chlape.A přeju ti aby jsi našel nějakou šikovnou babu a mohl jsi s ní realizovat repete(ve výchově dětí,atd...)
Maruška

Ahojky Tome, zdravím Tebe i kluky. 2008
Předem tohoto mailíku chci vyslovit upřímné dík za to, že člověk , jako Ty v dnešní době ještě vůbec existuje. Máš mou hlubokou poklonu obdiv za to, co jsi ve svém životě dokázal. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je profesionální svět sportovců složitý a problematický a to i v případě, že se má starat jen sám o sebe. Máš za sebou obrovský kus práce s úřady, obrovský kus zodpovědnosti za své synovce, ale i obrovský vnitřní úspěch v srdci i v mysli, že jsi to dokázal podstoupit, a že to zvládáš. Neznám Tě, ale smýšlením, charakterem, objetavostí srdcem i myslí jsi mi strašně povědomý a blízko.
Teď jen pár slov o mě, abych se vlastně jen v rychlosti a ze slušnosti představila. Jmenuji se Petra, je mi 28 let a bydlím v Kralupech nad Vltavou. Jsem také profi sportovcem, od malička sportovní gymnastika a balet, později aerobik, fitness a latinskoamerické tance. Pracuji v malém fitku, kde trénuji děti již od čtyř let, dospělé, i nemocné, staré i mladé...V současné době působím také, jako mezinárodní rozhodčí pro aerobik aj. Ale to by jen tak úvodem asi stačilo, proč psát o mě.... Chtěla jsem tím jen přiblížit podobné životní priority a jiné zkutečnosti. Letos jsem organizovala charitativní akci pro děti z dětských domovů z celé republiky, akce měla celkem veliký úspěch a ohlas. Pošlu fotky...Pokud budeš chtít a mít chviličku tak napiš, ráda si s Tebou vyměním pár životních sportovních zkušeností, dobrých rad a nápadů, jak pomoci dětem v dětských domovech. Krásný den i večer přeje Petra.

Milý Tomáši, 2008
ráda bych vám se studenty ze srdce poděkovala za příjemné pondělní setkání na našem gymnáziu.Studenti obdivovali vaši odvahu s jakou jste se popral s životními překážkami i vřelost a upřímnost s jakou jste odpovídal na jejich dotazy.
Přejeme vám hodně sil a štěstí do vašeho rodinného, sportovního i osobního života a těšíme se s vámi třeba někdy příště nashledanou
prof. Radka Balounová a studenti Gymnázia U Libeňského zámku

Ahoj Tome, 2008
na netu jsem nasla Tvuj [vas] pribeh, je to parada:] Mas pradvu clovek by si mel jit za tim co chce. Ja jsem to svoje CHCI odkladala dost dlouho, ale uz jsem to nevydrzela a ze dne na den jsem se rozhodla, sbalila kufry a odletela na pul roku do Anglie. Ted jsem tady uz 20 dni a premyslim o tom jestli jsem udelala dobre. A pri tom premysleni jsm narazila na Tvuj pribeh:] Ten me jen utvrdil v tom, ze clovek si ma jit za tim co chce.
Moc Ti dekuju, fakt mi to pomohlo.Mej se mc fajn a Tobe i klukum preju hodne stesti!!!!!!!!!!!!
PS: je to bez hacku a carek, pac mam jen anglickou klavesnici;]
Jeste jednou dik
Petra

Ahoj Tomáši 2008
Četla jsem tvůj příběh a myslím,že máš hlavně hrozně velké srdce!!!!!!!! Škoda ,že takových lidí není víc,asi by to pak vše bylo úplně jinak. Ale to je na každým z nás. Ani já jsem to v rodině neměla ideální,ale pořád jsem doufala,že se to změní,bohužel jsem zjistila,že opak je pravdou.
Každopádně jsi asi velký člověk a jsem ráda,že někdo takový mezi námi je ,ač tě neznám. Jezdím po republice a denně se setkám s mnoha lidmi a věř,že je málo lidí, kteří se koukají kolem sebe a zajímají je druzí.No nic přeji Vám, ať vám to vychází vše jako do teď.
Veronika
PS: Závidím Ti tu sílu

Ahoj! 2008
Tak si proíždím web a na co nenarazím.....- koukla jem se tedy na Tvé (snad nevadí, že budu tykat..) stránky a ... je to opravdu obdivuhodné, co jsi udělal a děláš. Je fakt, že kluci jsou Tví synovci, což Tě určitě hodně motivovalo a taky fakt, že ty jsi v mládí moc kvalitní zázemí neměl Mně je 21 a moc si nedovedu představit, že bych si někoho takhle vzala do péče. Ale je to asi taky tím, že jsem ještě studující a rodinku mám úplnou a relativně v poho a tím pádem bydlím dom..... Je moc hezké, že klukům dopřáváš takové pocity jako mám já a i spoustu dalších věcí- vedeš je ke sportu...... paráda
Prostě Tě obdivuju, myslím, že si vážně můžeš říct, že jsi něco v životě dokázal (nejen na poli sportovním), protože zkvalitnit dětem z dětského domova život tak, že jim umožníš mít rodinu je prostě paráda! Měj se krásně a hoooodně štěstí Vám všem i dál!
Klára

Ahoj, 2008
náhodou jsem narazila na tvoje stránky a zaujal mě tvůj příběh. Slýchávám spíš smutné příběhy o tom, jak vlastní rodiče týrali nebo opustili svoje děti než o mladém klukovi, který se de facto vzdá osobního života (přinejmenším na několik let dopředu), aby se mohl postarat o synovce. Opravdu klobouk dolů. Z vlastní zkušenosti vím, jak se společnost kouká na mladé rodiče - jako na blázny, kteří si kazí život než jako na někoho, kdo se o životy stará a který by si tudíž zasloužil uznání. Určitě to chtělo velkou dávku odvahy, morální vyspělosti a lásky.Co by mě zajímalo je, jestli se za ty roky, co se o kluky staráš, objevila chvíle, kdy jsi zalitoval, že jsi se do toho pustil, jestli jsi nezapochyboval, že to zvládneš. Zafinancovat tříčlennou rodinu není pro jednoho vůbec jednoduché, navíc si s nima absolvoval i pubertu. Jak vlastně zvládáte každodenní maraton a jak jsi jim radil s prvníma láskama? Ani si nedokážu představit kolik problémů ti najednou vyvstalo, že je ale zvládáš se ctí a hlavně ke spokojenosti dětí je vidět z fotek, z jejich úsměvů. Na závěr, jelikož už jsou 2 hodiny ráno, ti chci jen v rychlosti říct, že to co děláš je opravdu moc hezké, navíc je to určitě motivující pro celou řadu lidí, co to znamená pro "tvé" dva kluky se asi ani nedá vyjádřit.. Všem vám moc fandim, mějte se krásně a ať máte v dalším životě štěstí na lidi.
S pozdravem, Jitka

Ahojky,
na tvůj web jsem zavítala zcela náhodně,ale na první pohled mě zaujal, tak jsem mrkla více na tvé stránky a první reakce? Nejdřív asi obdiv a pak spíš údiv, že nějaký chlap dokáže to co ty! (promiň že ti tykám a neznáme se, ale vykání mi přijde strašně formální). Možná jsem se nad tím pozastavila i z důvodu, že i já mám trošku složitější život než ostatní a taky bych ráda změnila lidi kolem sebe! Abych to nějak osvětlila je mi 20, pracuju v čajovně a studuju VŠ, obor speciální pedagogika a můj přítel je na invalidním vozíku. Myslím že pochopíš když ti řeknu, že reakce mého okolí jsou ve stylu...cože????? Zničila sis život, na tebe čeká lepší, taková hezká a mladá a zahazuje se s kryplem! Vždycky mě to zarazí. Bože je to moje volba a moje životní cesta tak co je komu do toho! Ale abych tě nezatěžovala mým životním příběhem a dostala se k tomu proč vlastně píšu. Můj sen byla vždycky větší rodina, ať už pěstounská pěče nebo adopce je pro mě výzva. I kdybych třeba jen jednomu dítěti umožnila poznat rodinný život,lásku a pochopení stojí to za to. A tak i tvůj příběh mi říká, že jsem se vydala tou správnou cestou!!! V podstatě jsem ti nenapsala nic důležitého jen jsem chtěla dát najevo, že takových lidí jako jsi ty by mělo být víc! Každý den se setkávám s lidskou arogancí, lhostejností a s naprostým nezájmem o pomoc bližním. Ale nejhorší je, že nejen obyčejní lidé jsou takový, ale i ti jenž by měli pomáhat, což jsou lidé na úřadech, lékaři ,policisté...víš když je čověk zdravý tak si neuvědomí kolik je kolem něj bariér. Já jsem sundala růžové brýle hodně rychle. A tvrzení, že praha je bezbariérová, tak tomu se jen směju!No každopádně ti děkuji, že jsi si tenhle email přečetl a do budoucna ti přeji plno splněných přání a hlavně ať se setkáváš jen s lidmi, kteří mají otevřené srdce a ať tvá životní cesta dá podnět i druhým,jenž by tě mohli následovat.
Do nového roku ti přeji jen to dobré.
S pozdravem Nikol

Ahoj Tomáši, 2007
tvůj životní příběh mi připadá jako z pohádky, trochu neskutečný, kde zvítězilo dobro nad zlem. Ale jak vidím, když se chce všechno jde a ty jsi toho skutečný příklad.
Víš o něčem podobném jsem přemýšlela i když už jedno svoje dítě mám ,ale vždy jsem chtěla mít nejméně 2, ale život je složitější než chceme, takže se mi to asi nesplní, ale to je na dlouhé vyprávění. Ale vůbec si nedovedu představit, co to pěstounská péče obnáší, vím, že je mnoho článků o tomto napsaných, ale není nad to mluvit o tom s někým, kdo to má už za sebou.
Pokud by to přece jen šlo, ráda bych si o tom s někým popovídala.
Měj se hezky , držím palce a třeba se někdy ozvi.
Ahojky Romana

Ahoj Tomáši - 2007
Tak si tak prohlížím tvé webové stránky na internetu, že jsem si už strašně dlouho s nikým nepsala a narazila jsem na tebe a mohu říct, že jsem ráda. Já měla to štěstí vyrůst v normální rodině. Ať už mají moji rodiče jakékoliv mouchy, vždy jsou tu pro mne. Člověk si ani mnohdy neuvědomí, jaký je to dar. Já si to uvědomila díky mé kamarádce, kterou znám od dětství. Vyrostla jen s mamčou a také vždy měly hluboko do kapsy. Mnohdy jsem od ní slyšela závistivé poznámky na mou rodinu, ale vždy jsem to brala s nadhledem. Teď jsme obě dospělé a já vím, že když měla milující matku, že jí život plný odříkání a bez lásky otce poznamenal. Její povaha je někdy opravdu složitá a vyjít s ní jí je někdy náročné a v životě mě to stálo už hodně úsilí, ale nemohu si pomoct, přesto jí mám stále ráda. Vždyť ona ve svém životě jen hledá někoho, kdo by jí dal tu lásku, kterou potřebuje a kterou jí ten život dluží. A já jsem taky díky ní úplně jiný člověk. Prostě škola života... Ale to jsem se nějak rozepsala....; Prostě se chci dostat k tomu, jak je hezké, co jsi udělal. Poznamenaly tě možná podobné věci jako ji, ale ty jsi se s tím popral, posílilo tě to a tvé činy už mluví za vše. Jsou lidé, které neúplná rodina změní k horšímu. Jiné to naopak posílí k tomu, že začnou žít tak, aby udělali přesně pravý opak toho, než bylo způsobeno jim. Já jsem sice z prostředí normálního, ale snad až chorobně se snažím chápat druhé lidi, vžít se do nich a nedělat jim to, co nemám ráda já.....to mne naučila asi ona. Tvoje činy jsou inspirativní a mě najednou mrzí, že mi vše říká, že já nic takového nikdy nedokážu. Ne že by člověk nechtěl, ale je k tomu zapotřebí hodně rozhodnosti a navíc nevím, jak by se na něco podobného díval můj partner. Vím, že mít po boku člověka jako jsi ty, dokázala bych asi vše. Ale už se těším, až budu mít jednou aspoň ty své děti - teda slovo jednou, je otázka možná i dvou-tří let :- )) Doufám, že mi vydrží můj přístup vše pochopit a vcítit se do nich a snad budou mít něco z povahy své mamči :- ))) Ale díky tobě jsem se zamyslela nad životem a musím říct, že se dá žít jinak. Nejen v těch zaběhlých kolejích. Jsem ráda, že jsem narazila na člověka jako ty. Ostatně taky tu mám v práci člověka, který se svou ženou adoptoval už myslím čtvrté
dítě. A měl to taky těžké, poslední má asi 14 dní, hezký dárek k Vánocům. Je to černá holčička, setřička chlapce, co už mají v péči. Také to měli složitější díky tomu, že si jí našli sami. No prostě hrůza, jak v čechách adopce
probíhají. Když už někdo adoptovat děti chce, házejí mu jen samé klacky pod nohy. Hodně jsem se rozepsala koukám, ale stejně jsem nevyjádřila co cítím. Ale to nevadí.....a snad jsi to dočetl až sem :- ))) Míša

Ahojánečky Tomáši. 2007
Víš, i slzička mně ukápla, když jsem pročítala řádky na Tvém webu. Je to zvláštní, jak se lidé někdy potkávají na svých cestičkách životem. Jako já dnes. Mám za sebou hodně náročné pracovní období. Dnes jsem si říkala, že fakt už nezvládnu víc. Domů jsem se nechala přivézt synkem a doslova se "zhroutila" do křesla u PC, abych alespoň vyřídila e-mailovou poštu a kdyby jsi mě přerazil, fakt si nedovedu vůbec uvědomit, jak jsem se dostala k Tvým stránkám.Ale najednou jsi tu. Koukáte na mě s klučíkama z fota a Ty mluvíš přes svoje písmenka a já se najednou strašně moc stydím za svoji únavu, za svoje dnešní pocity vůči sobě, jsou trochu sobecké, protože dnes, dnes se mně chce křičet - na synky, kteří jsou už dávno dospělí ,ale snad se vracejí do puberty a dávají mně "co zabrat".Že takhle teda ne, takhle to dál nejde a něco podstatného se bude muset v našem soužití změnit.Hmmm - ale o tom jsem ani moc nechtěla psát. Chtěla jsem psát víc o tom, že Ti moc a moc fandím, moc a moc držím
palečky a když budeš mít čas a chuť - tak napiš - třeba jen tak, pro pár slov, která se těžko říkají jiným."Kompromis je způsob, jak nejít žádnou cestou a jak kolem sebe působit zmatek. " Myslíš si to taky?Pajky - Danda

Dobrý večer Tomáši 2007
zcela náhodou jsem narazila na Váš, Tomáškův a Mirkův příběh na stránkách seznamu. Musím říct, že mě příjemně
překvapil. Za tím co děláte je hodně odvahy. Držím Vám i klukům pěsti.Hana K.

Ahoj Tomasi,2007
tak nejak nahodou jsem narazila na Tvuj profil a je naprosto uzasny co delas! To ze jsis vzal kluky k sobe muselo
chtit hodne kuraze a zodpovednosti a nejspis neznam nikoho dalsiho (kluka v tvem veku), co by udelal stejnou vec!
Nebo mozna jen nemaji prilezitost, nevim.....
Drzim palce a at Tobe i klukum vse vychazi a mate spokojeny zivot plny lasky!
Mej se krasne!

Janca

Dobrý den Tomáši,
přečetla jsem si Vaše webové stránky a smekám. Asi málo lidí ve 21 letech by se odhodlalo a uskutečnilo to,co Vy. Smekám před Vámi. Rok jsem pracovala v DD a vím,jak je pro ty děcka rodina důležitá. Taky se s manželem snažíme adoptovat,či dostat děti do pěstounské péče. Avšak,již 3 rokem marně. S manželem vlastní děti nemůžeme mít,tak by jsme alespoň chtěli udělat život hezčí ostatním dětem. Oba dva máme vysokoškolské vzdělání,skvělou práci,zázemí,finance a srdce plné lásky,ale bohužel. Už jsme z toho všeho takříkajíc na dně,ale Váš příběh nám opět dodal sílu dál bojovat a věřit,že jednou se to povede.Za to Vám děkuji. Přeji Vám i chlapcům do dalších let plno štěští,zdraví a porozumění.

S úctou Hájková

Ahoj Tomáši, 2007
přečetla jsem si tvůj příběh a moc ti fandím!!!
Jsem tvoje vrstevnice a máme v rodině dost podobný případ. Snažíme se do pěstounské péče získat Alexe, kterému v březnu bude 9 let (máme ho u sebe již 6 let).
Jeho maminka je prostitutka a pochází z Ukrajiny, tatínek je Čech. Nikdy se o něj nestarali. Ája (tak mu říkáme) byl strašně zanedbaný a ve 3 letech neuměl téměř vůbec mluvit. Hrozně se bál svého okolí, počůrával se, nevěděl základní věci,.....Je strašně těžké mu zařídit občanství a již 6 let za to bojujeme, ale my ho nedáme!!!Měj se s klukama překrásně a drž nám palce, aby nám to všechno dobře dopadlo.

Vážený pane Slavato,23.11.2007
poděkováníjmenuji se Jana Klímová
náhodou jsme narazila na Váš "inzerát" na seznamce a skrz odkaz se
dostala na Vaše www stránky. Byla jsem opravdu překvapená, že se
v dnešní době najde ještě člověk jako jste vy. Už jenom přečtením
Vaší stránky jste mi dodal mnoho energie do života, který jsem
poslední 2 roky nějak postrádala.

zpět na Vaše ohlasy a reakce na besedy.

Partneři a sponzoři